V těchto dnech se stále častěji – i v povolených médiích – objevují zprávy o útocích a násilí proti etnickým Rusům žijícím na území naší republiky. Jde nejen o verbální útoky na Rusy ( a nakonec i na u nás žijící Bělorusy) na sociálních sítích, ale i o vyhrožování a nadávky v osobním kontaktu, o poškozování majetku, konkrétně třeba o rozbíjení výloh obchodů, o poškozování majetku vytvářením urážlivých nápisů na stěnách objektů jakkoli spojených s Rusy, psalo se dnes i o odmítání poskytování zdravotní péče ruským občanům ze strany lékařů; nepochybné je ovšem to, že se vysokoškolský pedagog z VŠE veřejně odmítl učit ruské studenty (které ovšem podle představitele této vysoké školy dotyčný stejně neučil). Objevují se návrhy na zabavení majetku ruských občanů ze strany politiků z TOP 09 a Pirátů, znám případ výpovědi nájemní smlouvy právě pro národnost ruské nájemkyně, ruským studentům nebudou prodlužována víza a nebudou tak moci pokračovat ve studiu. Samostatnou kapitolou je návrh na přejmenování ruské zmrzliny na ukrajinskou, to je ovšem spíše bizár, a oproti předchozím projevům tu žádné poškození nikomu nehrozí, a může to být jen nějaká dezinformace. Dezinformace ovšem není to, že byl publikován i názor, že by stát měl zvážit pro Rusy zavedení fešáckých koncentráků, takových, jaké měly USA pro Japonce v období druhé světové války. No nazdar, to bych v Čechách nečekal.

Nikoho, ani stát ani jednotlivce, přitom nezajímá, jaký má dotyčný Rus názor na současný konflikt na Ukrajině, případně na osobu V.V. Putina. Nic platno mu není prohlášení, že s válkou nesouhlasí nebo že prezidenta Putina nepodporuje či dokonce že opustil Rusko právě kvůli jeho politice. Nic platno, když si Ruska připne žlutomodrou stužku na límec kabátu na znamení solidarity s Ukrajinou ( viz předvčerejší reportáž v TV Nova), její potíže proto neustanou a pojede nejspíš stejně zpátky do Ruska.

Kolektivní vina je v každé moderní společnosti právem považována za nepřípustný princip dovozování odpovědnosti vůči jednotlivcům. Údajným uplatňováním kolektivní viny československých představitelů vůči vysídlovaným Němcům po druhé světové válce se v minulosti oháněli i různí politici a publicisté, ti ovšem teď k tomuto tématu mlčí. Jejich názorům by bylo lze v dnešních souvislostech odporovat i tím, že i jimi kritizovaný ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, obsahoval alespoň možnost Němců a Maďarů za určitých podmínek požádat o zachování československého státního občanství, případně o osvědčení o národní spolehlivosti ( tam u Slovanů, kteří se k Němcům v době války přihlásili). Žádnou obdobnou možnost Rusové žijící u nás dnes nemohou využít, ani poukázat na své postoje a názory, a jejich názory ostatně jen málokoho zajímají – pojedou tedy zpět do Ruska za uspokojení uvědomělé části našich spoluobčanů.

V souvislosti s kritikou uplatňování této kolektivní viny se objevilo jen pár soudných mediálních výstupů (např. etik Jan Motal v iDnes.cz, žurnalistka Julie Hrstková v HN), ve kterých se toto téma objevilo – a to i s varováním (Motal), že „ nelze používat Rusy, kteří u nás žijí, jako hromosvod nenávisti a podobných emocí. Takové chování nelze považovat za ospravedlnitelné“. Čest těmto ojedinělým názorům ve veřejném prostoru.

Stát sám, který má prostředky k působení na občany, se ovšem k tomuto problému staví přinejmenším vlažně. Snad jen ministr školství, mládeže a tělovýchovy Petr Gazdík vydal prohlášení na téma, že do škol válečné nepřátelství, a to mj. s tím, že „ pouhá příslušnost k národnosti nesmí být záminkou ke konfliktům“. Lze ovšem pana ministra ubezpečit, že příslušnost k Ruské národnosti bohužel záminkou ke konfliktům a různým nepříjemnostem, velmi často je. Podle mých zkušeností se žáci –malí Rusové – často bojí přiznat, že vůbec Rusové jsou. Řešení zůstalo na učitelích ( mezi kterými jsou bohužel ovšem i takoví, jako ten z VŠE). Není známo, že by orgány činné v trestním řízení řešily nějaké projevy nenávisti vůči Rusům, možná ano, ale pravděpodobně by to bylo mediálně prezentováno, byla by to příležitost k mediálnímu vystoupení.

Negativní projevy vůči etnickým Rusům nejsou ale otázkou jen těchto dnů, kdy situace na Ukrajině vyvolává logicky emoce – a to u velké části občanů včetně politiků. Protiruské tažení ( nemyslím tím zde kritiku Ruské federace a Běloruské republiky a jejich představitelů, ale soustavné propagandistické vytváření negativních stereotypů o Rusech obecně) je dlouhodobou záležitostí, projevuje se zejména mediálně v oblasti sportu, kultury, obchodu – vlastně prakticky ve všech oblastech běžného života.

Teď se jen tato dlouhodobá propaganda projevila se vší silou, odstartována konfliktem na Ukrajině, a zavedla nás někam, kde jsme možná byli ve druhé republice nebo v poúnorové době, kdy se šmahem odsuzovaly celé sociální skupiny, nasazovaly se jim psí hlavy a volalo se po jejich likvidaci. Na to opravdu není dobré navazovat, z dlouhodobého hlediska z toho kouká jen ostuda pro celou Českou republiku, z krátkodobého to rozhodně nikomu nepomůže, zvláště ne Ukrajincům a Ukrajině.